Prní kapitola

Později odpoledne jsem se rozhodla, že se půjdu vykoupat. Převlékla jsem se do plavek, vzala ručník a vyrazila na cestu. Cestou jsem potkala mladou rodinku se dvěma dětmi. Holčička, bylo jí asi pět let, se dožadovala pozornosti. Neustále své rodiče bombardovala otázkami. Když se zeptala, jestli si tu holčičku, čímž myslela mě, může vzít s sebou, pousmála jsem se.  Ještě dlouho jsem za sebou slyšela, jak se jí její rodiče snaží vysvětlit, že ta holčička není její a že už musela jít. Foukal jemný větřík, ale jinak bylo dost dusno. Po zádech mi začal stékat potůček potu a tak jsem raději přidala do kroku. Konečně jsem dorazila na místo, vyzula jsem si boty a chvíli se brouzdala v trávě. Rozložila jsem si ručník a zamířila do vody. Nejdřív jsem byla jen na mělčině, abych si zvykla na teplotu vody. Byla chladná, ale v takovémhle horku mi to ani nevadilo. Pak sem začala postupovat hloub a hloub. Nakonec jsem se ponořila a udělala pár temp pod hladinou. Když jsem se vynořila, všechny svaly jsem měla stažené. Zalila mě vlna příjemného osvěžení. Proplavala jsem kolem skály ke hrázy z kamenů kde byla také mělčina a posadila se na jeden z těch velkých placáků. V tom jsem si všimla, že mě někdo pozoruje. Nenápadně jsem vzhlédla, seděl nahoře na skále, pohled upřený na mě. Ucukla jsem, když se naše pohledy setkaly. Po chvíli jsem ale neodolala a znovu jsem vzhlédla. Tentokrát  díval jinam, tak jsem měla možnost si ho prohlédnout. Měl široká ramena a svalnaté ruce, zlatavé vlasy se mu začaly vzadu na krku kroutit do malých spirálek. Na jeho mohutné opálené hrudi se leskly kapky vody, které stékaly dolů na ploché břicho a níž… V tom se napřímil a skočil do vody. Do obličeje mě zasáhla sprška vody. „Do háje, to se musí tak předvádět,“ řekla sem si. Dlouho se nevynořoval a já se pomalu začala bát, že se mu něco stalo. Když už jsem se odhodlávala, že ho půjdu zachraňovat, vynořil se přímo přede mnou. Hrozně mě vyděsil. Když si všiml mého výrazu obličeje, samolibě se usmál. „Zachránila bys mě, kdybych se nevynořil,” řekl a sedl si vedle mě. ”Nejradši bych tě utopila svýma vlastníma rukama, za to jak si mě teď vyděsil,” zněla moje odpověď. „Promiň, ale musel jsem jednat rychle, aby si mi neutekla,” odpověděl nevině. A pak se usmál tím nejkrásnějším úsměvem na světě. Tělem mi projel elektrický impuls a zčervenaly mi tváře. „Ahoj, já jsem Martin, ale říkej mi klidně Marty. To je jen na tobě.” napřáhl ke mně ruku.„ Ahoj jmenuju se Alex,”potřásla sem si s ním rukou. Další impuls, zachvěla jsem se. Mohl tohle jiskření cítit i on? Nebo to cítím jen já? Jestli to taky pocítil, pak se dokonale ovládá, protože na sobě nedává nic znát. Rychle jsem vysmekla ruku z jeho sevření a sklopila zrak do vody.„ Jsi tu na prázdninách nebo si se jen přišla vykoupat?,”zeptal se po chvíli. „Jsi nějaký zvědavý!”odpověděla jsem s úšklebkem.„ Jen chci vědět, jakou mám šanci, že tě ještě uvidím.” „Ty mě chceš znovu vidě? Proč?,”udiveně jsem vzhlédla. „ Protože se mi líbíš a chtěl bych tě blíž poznat.”odpověděl s naprostým klidem. Zůstala jsem na něj zírat jako opařená s pusou dokořán. Trvalo mi pár minut, než sem si uvědomila, že bych na něj měla přestat zírat a hlavně bych už konečně měla zavřít tu proklatou pusu. A pár dalších než jsem byla schopná promluvit. „Jsem tu na prázdninách u babičky a chodím se sem koupat celkem často.”konečně jsem dala dohromady větu s hlavou a patou. „Konečně, už jsem si myslel, že ti budu muset dát dýchání z úst do úst,” pronesl a hlasitě se rozesmál.„ Vtipný, ”zavrčela jsem. Musela jsem být asi dost mimo, když si toho všiml. A je vůbec možné, že bych se mu opravdu líbila? Měla jsem chuť trochu se mu pomstít za ty všechny šoky. Dostala jsem nápad, potopím ho pod vodu. Ale jak na to? Moment překvapení bude rozhodující. Dlouho jsem se nerozhodovala, prostě jsem do něj strčila a byl ve vodě. Ani se pořádně nestihl nadechnout. Jen překvapeně zamrkal. Rozesmála jsem se. Smích mi ale nevydržel dlouho. Vynořil se z vody, chňapl po mé noze a zatáhl mě taky pod vodu. Oba jsme vylezli na břeh řeky a spadli s hlasitým smíchem na zem. Smáli jsme se snad hodinu, až nás bolela břicha. Pak se ale začalo stmívat, nebe se zbarvilo červánky a na oblohu váhavě vstoupil měsíc. Až teď jsem si uvědomila, jak dlouho jsme tam spolu byli. „ Promiň, už budu muset jít,” řekla jsem s lítostí v hlase. Byla to opravdová lítost, nechtělo se mi od něj. Vstala jsem, popadla ručník, nazula žabky a měla se k odchodu. Taky se zvedl, ale jen se na mě díval. Pak když jsem se otočila k odchodu, ke mně přistoupil ze zadu a chytil mě za levé rameno. Už opravdu musím, zopakovala jsem. Kývl hlavou a pustil mě. Rozeběhla jsem se, ani nevím proč. Asi jsem si myslela, že odcházet od něj pomalu, by bylo mnohem horší. V půli cesty jsem se zastavila. Začala jsem přemýšlet. Uvidím ho zítra? Proč mi neřekl, abych zase přišla? Domů jsem dorazila se smíšenými pocity, šťastná, že jsem ho potkala a nešťastná z toho, že už ho možná už neuvidím.